Dát sama sebe na první místo může být děsivé. Ale stojí to za to.

17 června, 2017
Sylvia Salow

Během koučování mých klientů jsem si všimla velmi zajímavé věci a to, že se snažíme schovat to kým opravdu jsme, abychom unikli jakékoliv formě bolesti.

Každý z nás byl „potrestán“ nějakým způsobem za to, že jsme byli sami sebou. Proto jsme se naučili schovat naše pravé já a naše skutečné pocity tak dobře, že někdy i my sami zapomínáme to, kým opravdu jsme.

Tou nejtěžší lekcí v životě je poznat to kým opravdu jsme. Toto je styšný bod, ze kterého se potom odraží všechno ostatní. Pokud nevíme, kým jsme, tak se bezcílně touláme našim životem.

Je jednoduché ztratit se v životě, pokud nevíme, co přesně od života chceme.

Všemožně se bráníme tomu, abychom vyjádřili plně sami sebe. Dokonce mnoho lidí žárlí na ostatní, kdo žijí naplno své sny, protože oni se nevzdali, tak jako ostatní.

Vítejte do Školy Mystérií

Vydejte se na cestu rozpomenutí svého pravého já a vyléčení zranění duše.

Co je hlavním důvodem toho, že dáváme ostatní na první místo místo sebe?

Nejvíce se bojíme toho, že ztratíme lásku a pozornost ostatních. Toto je podvědomě pro každého jedna z nejbolestivějších představ. Proto raději děláme to, co bychom dělat „měli“, tak aby nás ostatní měli rádi.

Toto je také znásobeno společností a tím, co je přijatelné a co nikoliv. Společnost, stejně jako rodiče, nás „odměňují“ za poslušnost a naopak trestají, když jdeme proti většinovým názorům.

Ve společnostech, kde pracujeme, jsme dobrými zaměstnanci, pokud děláme přesčasy a poslušně plníme každý úkol, který je nám svěřen. Ve vztazích jsme dobrými partnery, pokud děláme to, co po nás ten druhý očekává a dáváme je na první místo. Alespoň to takto funguje v „tradičních“ vztazích. Naše společnost si váží ze všeho nejvíce poslušnosti, protože jenom tak jsme dobře manipulovatelní a kontrolovaní.

Není divu, že zapomeneme na to, kým opravdu jsme, protože ne každému je příjemné stát v jeho pravdě, když si společnost zdánlivě užívá pravidla a řád, jež jsou s tím v rozporu. Ale následováním toho, co chce většina se odpojíme od toho, kým jsme a co chceme. Nic nás nedokáže naplnit, protože my jsme plni představ ostatních lidí.

Lidé jsou něšťastní, protože věří, že se musejí stát někým jiným. Někým vylepšeným podle toho, co od něj společnost a rodina očekávají. Musí dřít tvrdě na získání obdivu a pochvaly od ostatních, protože si jí neumí dát sám.

Děti jsou šťastní, dokud jim nezačneme vštěpovat, co smějí dělat a co naopak ne. Je velký rozdíl mezi vytvořením bezpečného prostředí, kde mohou následovat své sdrce a snahou vytvořit z nich kopie nás samých, které se snadněji kontrolují.

Tohle je součástí života na Zemi, toho, jak to zde funguje. Nicméně my sami se můžeme rozhodnout žít vědoměji a postupně krok po kroku přeměnit svůj život tak, aby odážel nás samotné.

Jaký je smysl žít život, který nás nenaplňuje?

Na konci svých dnů jsme to pouze my sami, komu se musíme zpovídat. Když se podíváme zpětně na svůj život, budeme šťastnější, že jsme se nechali zastrašit a žít život podle pravidel, anebo budeme šťastnější, pokud jsme následovali své srdce?

Toto je něco, co si musíme rozhodnout sami pro sebe. Nikdo jiný za nás tuto volbu udělat nemůže.

Ačkoliv jsou naše rozhodnutí mnohdy založeny na strachu, tak my sami svým strachem nejsme.

Máme moc nechat své strachy odejít kdykoliv chceme. Někdy nám zdánlivě slouží k tomu, abychom odvrátili něco, čeho se bojíme o něco více, ale nikdy nás neučiní opravdu šťastnými.

Pokud dovolíme sami sobě plně vyjádřit naší opravdovou podstatu, tak zjistíme, že se nemusíme snažit chránit sami sebe. To nejhorší, co se nám může stát je to, že budeme žít život, ve kterém neuděláme to, co jsme vždy udělat chtěli.