Proč tady o tom všem píši?
Protože tady ty princezny a mýtý, které ovládají naše životy potkávám každý den. Slyšela jsem nesčetně příběhů o tom, jak ten muž je ten pravý, i když se k ní chová jako ke slušce a nemá na ní moc času.
Nebo, že je pozdě, když je vám 30 let čekat na to, až potkáte někoho, kdo bude sdílet stejné hodnoty, vize a sny a je lepší si vzít za muže toho Honzu, kterého dobře znáte posledních 6 let.
Přece, než byste potkaly (a jestli) toho, koho ve svém srdci doopravdy chcete, tak by vám mohlo být už přes 30 let, a každý zná mýtus, že první dítě bychom měly nejlepé mít ve třetí dekátě svého života.
Také jsem potkala hodně žen, které po bolestivém vztahu našly rychlé řešení v podobě jeho vylepšené – méňě bolestivé kopie. Kopie, na kterou se můžete lépe spolehnou, a která vás bezmezně miluje, a proto vám neublíží.
Ve světě panuje hodně mýtů, které nám brání vytvořit si život podle našich představ. Není zde prostor pro opravdovost, protože bychom měly dělat všechno to, co po nás společnost chce. Hlavně se posouvat vpřed, abychom zapoměly na tu prázdnotu, bolest, a nesebelásku, kterou si neseme uvnitř sebe.
Stejným mýtům učímě naše dcery a kamarádky. Jedna utvrzuje druhou v iluzi ze všeho největší a to té, že štěstí můžeme najít zvenčí. V podobě muže, hezkých šatů, návštěvy kosmetického studia. Ale, jak dlouho vám tento pocit štěstí trvá? 5 min? 10 měsíců?
Tu často přehlíženou bolest, kterou si sebou neseme uvnitř pociťujeme, protože utíkáme samy před sebou. Nechceme se poznat a opravdu se do sebe zamilovat. Sebeláska je sobecká, jak je nám s radostí vštěpováno od nešťastných lidí kolem.
Ale podle mě láska je láska. Je jedna. Můžeme jí pociťovat v mnohých podobách. Láska buď je nebo není, to mezi ní je stagnace.
Pokud nemilujeme sami sebe, tak necítíme lásku. Pro nás láska není. Nechápeme, co to znamená, a proto nemůžeme plně milovat ani nikoho jiného. Čekáme na prince, který nám ukáže, jak jsme milované a úžasné. Ale, co kdybychom si to leckdy nekonečné čekání přjemně zkrátily a daly si to všechno, co od něj očekváme nejprve my samy? Musel by potom ještě přijet na jeho koni?
Pravděpodobně by nám na tom už moc nesešlo a to je přesně ten okamžik, kdy by on nejraději přijel. Ne z povinnosti, k vyčerpané princezně z čekání, ale k moudré vyrovnané královně, která ví, že láska je jen jedna. Láska sama k sobě je i nutně láskou k ostatním.